Jiu jitsu

japonské JIU jitsu

JIU JITSU je hlavně sebeobrana ve velmi účinné formě, v níž se adepti JIU JITSU naučí ovládat nejen své tělo a využívat všechny svalové skupiny, ale také reagovat na všechny známé druhy útoků a vytvářet vlastní postupy a situace při jejich neutralizaci. JIU JITSU optimálně rozvíjí většinu tělesných schopností, zejména rychlost (včetně rychlosti reakce), sílu a kloubní pohyblivost. V menší míře pak také vytrvalost. Převažuje styl boje beze zbraně, ale také i za použití některých malých zbraní, a to proti neoozbrojenému i ozbrojenému protivníkovi, nebo skupině útočníků. Nikdy v něm na rozdíl od sportovních stylů nebyly zakazovány žádné chvaty.

Moderní příbuzní

Japonsko patřilo po otevření hranic v druhé polovině devatenáctého století k rozvojovým zemím s velkou migrací obyvatelstva. Nejčastější destinací byly vyspělé ekonomiky tehdejší doby Spojené státy americké, Spojené království a Německo.

Vývozním artiklem migrujících Japonců bylo jejich bojové umění. Muži se uplatňovali jako profesionální zápasníci a dále předávali své znalosti zájemcům. Hlavní lákadlo pro zájemce o japonská bojová umění v cizině bylo „slabší může porazit silnějšího, když správně uplatní svojí vnitřní sílu“.

Celá řada JIU JITSU systémů v cizině vznikla bez osobního přičinění japonských mistrů bojových umění, jen na základně studia knížek a manuálů.

Vedle tradičního japonského JIU JITSU existuje i řada bojových umění, či sportů, odvozených z JIU JITSU. Tyto západní verze JIU JITSU jsou prakticky zcela integrovány s místní kulturou, ve které probíhal jejich vývoj. Vedle brazilského JIU JITSU (které je však oproštěno od japonské filozofie), vychází z JIU JITSU třeba sambo a další bojové systémy, ve kterých se prolínají různé bojové styly a vlastní myšlenky zakladatelů.